Krakonoš vyhánějící Čechy z hor, pohlednice, publikováno 1905

Krakonoš vyhánějící Čechy z hor, pohlednice, publikováno 1905

Krakonoše či Rübezahla, jak jej známe z Krkonošských pohádek, má asi v paměti každý Čech. Pokud ale listujeme prameny z 19. století, zejména německými, nalézáme zde odlišného pána hor.  Zejména převažuje typ polonahého obra „trolla“ nebo čtveráka – permoníka. Ve druhé polovině 19. století se také v souladu s dobovým zájmem o starogermánskou mytologii, jejímž nejvýznamnějším ztělesněním se stal Wagnerův Prsten Nibelungův (1869-1876), vyskytly pokusy na slezské, tehdy německé straně Krkonoš, vidět v Rübezahlovi ztělesnění boha Odina-Wotana. V souladu s dobovou starogermánskou módou vyhlásil dokonce počátkem 20. století rakouský Krkonošský spolek soutěž o nejlepší esej na téma Rübezahl – Wotan a účastníci vršili všechny možné a nemožné důkazy podporující tuto představu. Vznikaly úvahy na téma, že Krkonoše jsou skutečným symbolickým středem celého germánstva, odedávna zde sídlil nejstatečnější germánský kmen, Vandalové, a zrodil se zde i samotný mýtus severských bohů. Není prý náhodou, že antičtí autoři nazývali toto pohoří Askiburgium, tedy Jasanové hory, přičemž pozůstatek tohoto názvu se uchoval v názvu hory Ještěd – Jeschken. Ostatně mytický jasan Yggdrasil, spojující svět bohů Walhallu, svět lidí Midgart a podsvětí, hraje ústřední roli ve starogermánském mýtu. U kořene tohoto stromu přivazoval mytický Odin-Rübezahl svého koně a scházeli se zde ostatní bohové k pití medoviny. Krkonoše jsou podle těchto autorů skutečným starogermánským Olympem. Jde o jediné skutečně germánské pohoří v dávnověku, na rozdíl od římsko-keltských Alp nebo příliš vzdálené a nedostupné Skandinávie.

Na německé straně Krkonoš nezůstali jen u sepisování esejů, ale počátkem 20. století se rozhodli dokonce uctít Rübezahla-Wotana stavbou v podobě pohanského chrámu. Jejím iniciátorem se stal výstřední malíř Hermann Hendrich (1854-1931) tvořící ve stylu pozdní secese, zamilovaný do severské mytologie stejně jako do Richarda Wagnera. Hendrich se už okolo zlomu století proslavil stavbou Valpružiny síně na nejvyšší hoře středoněmeckého pohoří Hartzu Brocken. Tato rozměrná stavba kombinující estetiku Art déco a dřevěné čarodějnické boudy nabízela návštěvníkům obrazy ze sletů pekelných mocností, které se podle pověstí konaly v tomto pohoří. Henrich si ale ještě více než Hartz zamiloval Krkonoše konkrétně obec Scheiberhau (dnešní Szklarska Poręba) a založil zde s podobně smýšlejícími umělci tzv. Künstlerkolonii. Záhy vyhlásil úmysl vystavět na jednom z okolních vrcholů Krakonošův hrad z poctivého krkonošského granitu, kamene oblíbeného germánskými mystiky pro jeho tvrdost. V roce 1903 z těchto plánů poněkud slevil a vzal zavděk možností vystavět poblíž Schreiberhauského nádraží dřevěný dům ve vikingském stylu. Do tohoto projektu se pustil, ač byl od počátku ostře kritizován tradičnějšími umělci a také státním slezským uměleckým muzeem ve Vratislavi (Breslau) a za několik měsíců byla stavba skutečně slavnostně zpřístupněna.

Vchodu vévodila dvě kopí spojená kruhem, symbolizujím germánskou jednotu, propleteným mytickými hady. V předsálí vítala návštěvníky socha Krakonoše v podobě horského skřítka se špičatým vousem, vytvořená podle slavného obrazu Moritze von Schwindta z poloviny 19. století. Dále následovala samotná výstavní síň. Nacházelo se zde sedm obřích pláten s výjevy ze života vládce hor a místnosti trůnila socha Wotana-Rübezahla s jeho dvěma havrany a slunečním kotoučem. V síni se v letech před první světovou válkou konaly tzv. Slavnosti Asů, tedy večery germánské hudby, tajemných rituálů, tanců a pití medoviny s účastníky oděnými v kostýmech starých Germánů. Po první světové válce byla k objektu přistavena Parsifalova Apisda, snad v jakémsi pokusu smířit starogermánství s mystickým křesťanským vyprávěním o svatém grálu. Henrich také plánoval postavit poblíž pomník padlým hrdinům.

Henrich pobýval ve Schreiberhau až do své smrti v roce 1931 a jelikož byl bezdětný, odkázal síň této obci. Svou koncepcí se ale hodila spíše do pozdní secese a dekadence než do doby nástupu nacismu. Ač bylo mezi přívrženci Hitlera také dost vyznavačů starogermánských kultů, turistickým průmyslem odkouzlený Krakonoš se přeci jenom do ideologie Blut und Boden poněkud nehodil a nevznikl žádný pokus o nacistického Rübezahla. Ostatně slezská část Krkonoš nepatřila k hlavním baštám nacistů a v minulosti podporovala spíše německé liberální strany, na rozdíl od Krkonoš českých, kde měli němečtí nacionalisté a později i nacisté silné pozice. Síň ságy fungovala jako muzeum i v této době, ale koncem druhé světové války za  neznámých okolností shořela, jako by Soumrak bohů Třetí říše byl koncem bohů germánsko-krkonošských. Obraz ani sochy požár pravděpodobně nepřežily, a mýtus Rüberzahla, pohanského boha Wotana/Odina, se propadl do zapomnění. Nově příchozí Poláci sice taktéž rozvíjeli postavu Ducha gór Karkonosze, ale s pohanským bohem Wotanem ji už nespojovali. I v paměti vysídlených Němců z Krkonoš se objevuje spíše starší představa Rübezahla – trola, jako symbolu tohoto pohoří případně celého ztraceného Slezska, který se smutně dívá přes ostnaté dráty na vzdálené vrcholky hor, což byl motiv objevující se na německých pohlednicích vydávaných svazy vyhnanců. Na české straně se zase prosazoval stereotyp Krakonoše spíše se podobajícího nějakému zálesákovi či poněkud zdivočelému hajnému, který nikdy neopomene vytrestat germánského Trautenberka. Ale to už je jiný příběh.