V souvislosti s organizovaným dosídlováním krajiny po druhé světové válce a narušením staleté rodinné vazby na půdu v důsledku vysídlení původního německého obyvatelstva se naskytla plánovačům na ministerstvu zemědělství unikátní možnost ovlivnit tradiční zemědělskou výrobu. Řízeně, nicméně díky složité poválečné situaci tak říkajíc “za běhu”, vznikala horská pastvinářská družstva. Družstva měla kompenzovat nezájem osídlenců o obce s “trpasličími” hospodářstvími, popřípadě měla hospodařit na velkých výměrách, které nebyly pro individuální dosídlování určené. Jejich úkolem bylo přeměnit půdu s extenzivní zemědělskou výrobou zejména v podhorských polohách na pastviny, podpořit plemenitbu skotu a umožnit vnitrozemským okresům podílet se na dosídlování, aniž by se družstevníci museli stěhovat do pohraničí. Změna se dotkla i pětiny dosídlované půdy v Krkonoších. Družstva se potýkala s celou řadou problémů, které vyplývaly z komplikované situace v pohraničí. Jejich úspěšnost za tři roky existence byla různá a v čase proměnlivá. Poúnorové kolektivizační plány nezahrnovaly další existenci družstev stojících na prvorepublikových základech. Všechna pastvinářská družstva byla postupně likvidována a jejich půdu kompletně převzaly k počátku roku 1949 založené Československé státní statky. Vysídlování a znovuosídlování pohraničí navázalo na konec druhé světové války. Obě migrace probíhaly současně, zejmé­na zpočátku však chaoticky, byť je organizoval stát. Na různých místech Krkonoš se odehrály dle jiného scénáře, neboť je utvářeli jiní aktéři. Podle odhadů české země během prvních šesti poválečných let opustilo nebo se do nich naopak přistěhovalo, resp. místo bydliště zde změnilo, na šest milionů osob. Změny se týkaly i dvou třetin obyvatel Krkonoš. Bylo nutné dosídlit zhruba polovinu zemědělské půdy a udržet v chodu výrobu. Nebylo možné počítat s tím, že by za každého vysídleného přišel jeden dosídlenec. Celostátně se počítalo s dvoutřetinovým stavem oproti předválečnému období.

Vznik horských pastvinářských družstev

Zemědělské osídlování právně rámovaly tři dekrety preziden­ta republiky. V první řadě bylo potřeba zajistit půdu vysídlovaných obyvatel pro obnovující se československý stát („dekret o národní správě“ č. 5/1945 Sb.), následně bylo nutné z pohledu tehdejší společnosti půdu konfiskovat („zemědělský dekret“ č. 12/1945 Sb.) a dosídlit („osidlovací dekret“ č. 28/1945 Sb.). V posledním dekretu byla zakot­vena možnost zásahu do tradičního zemědělství v dosídlovaných oblastech.

Organizátorům zemědělského osídlování bylo po skončení první osídlovací vlny na konci roku 1945 zřejmé, že bude nutná reorganizace zemědělství, protože nebude možné osídlit každou jednotlivou usedlost tím způsobem, jak se na ní doposud hospodařilo, a že dojde ke scelování a rozdělování konfiskovaných pozemků. Na “nejvyšších místech” se debatovalo o neosídlené půdě zejména v horských oblastech. Vycházelo se z předpokladu, že odlehlá místa se pravděpodobně individuálně neosídlí, ale zdůrazňovala se i bezpečnostní politika státu, která předpokládala vylidněná území bezprostředně u státních hranic. Diskuse se odehrávala na dvou zásadních frontách – zalesnit, či zřídit pastviny? Nakonec se v Krkonoších prosadily obě varianty, první nenápadně a druhá s velkým humbukem. Krkonoš se týkala i třetí, v rámci této diskuse neartikulovaná varianta. Ve vyšších polohách hor, zejména v oblasti tzv. budního hospodaření, vznikla významná rekreační oblast mj. díky aktivitě turistických zájmových korporací, ale i v důsledku nezájmu osídlenců o vyšší zeměpisné polohy.

Hlavní rovina propastvinářské argumentace z pera ministerstva zemědělství se nesla v duchu toho, že zalesnění, popřípadě scelování či rozdělování pozemků pro individuální osídlování je příliš nákladné; ministerští úředníci byli přesvědčeni, že pastvinářství ušetří republice pracovní síly, zajistí liduprázdné území bezprostředně u státní hranice, zlepší výnosy, navýší živočišnou produkci, zavede plemenný chov na horské půdě, přilepší drobným zemědělcům z vnitrozemí tím, že jim umožní ozdravění jejich soukromého chovu na pastvě, poskytne jim přebytky steliv a krmiv. Nicméně v pozadí stále vyvstávala otázka, nakolik je koncepce horských pastvinářských družstev řešením z nouze, reakcí na nezájem osídlenců o některá území, popřípadě touhou inspirovat se v Sovětském svazu.

Horská pastvinářská družstva (HPD) měla být organizovaná následovně: v pohraničí na určené orné půdě měl v daném politickém okrese vzniknout údolní statek (dále údol) s centrálně ustájeným dobytkem, sklady zásob, „vyhovujícím“ bydlením zaměstnanců a karanténní stanicí. Pokud možno v návaznosti na údoly se měly rozkládat pastviny s letním zázemím pro pasený dobytek a honáky. Původně orná půda s nízkým výnosem měla být zatravněna. Údoly a pastviny měly být napojeny na průmyslová centra a infrastrukturu. Majetek mělo družstvo scelit, neměly v něm zůstat žádné cizí enklávy (jiní osídlenci aj.). Družstva se zakládala na základě cílené propagandy ve vnitrozemských okresech. Členskou základnu museli tvořit drobní a malí zemědělci. Družstvo mělo hospodařit s živým a mrtvým inventářem, který zůstal nezaopatřen na pozemcích družstva, a postupně, až se družstvo v pohraničí stabilizuje, měl být na pastvu v pohraničí vyháněn i vnitrozemský členský dobytek. Tím mělo podle plánovačů dojít k avizovanému ozdravění vnitrozemských chovů.

Jednotlivá HPD v Krkonoších měla půdní výměru mezi 180 až 1 000 ha. Zemědělská půda zůstávala v majetku státu, družstvům ji měl propachtovat na dobu 15 let, první rok bez nájmu. Hospodářské budovy si družstvo bralo do nájmu. Mrtvý a živý inventář, tedy hospodářské stroje a zvířata, jejichž soupisy a předávací protokoly se však táhly někdy až do roku 1948, si měla družstva koupit na úvěr. Bytové zařízení a zásoby muselo družstvo odkoupit hned za hotové. Družstva měla určena nižší kontingent z důvodu rozlehlosti pozemků a složité logistiky. Vedení družstva sídlilo ve vnitrozemském okrese, o pozemky družstva v pohraničí se měli starat stálí zaměstnanci, zejména správce, a sezonní dělníci.

Krkonoše zasahují do tří politických okresů, které musely být z men­ší (Jilemnice) či větší (Vrchlabí, Trutnov) části dosídleny. Ke konci roku 1945 bylo zřejmé, že se situace pouze pomocí individuálního osídlování nevyřeší. Na přelomu roku 1945 a 1946 tak lokální osídlovací pobočky ministerstva zemědělství vytyčovaly ve spolupráci se zemědělskými odbory nedosídlená území a začaly je nabízet vnitrozemským okresům. Situace v Krkonoších se ale měnila den ode dne, osídlenci přicházeli a odcházeli, některá území považovaná za neosídlená a nabízená přípravným výborům HPD se mezitím částečně osídlila a HPD pak přejímala něco jiného, než jim bylo slíbeno. Nemluvě o tom, že během obhlídek v zimě a na jaře roku 1946 ležel na mnoha místech Krkonoš ještě sníh. O dobytek se zatím starali původní obyvatelé nebo národní správ­ci, v horším případě nikdo. Často se stalo, že při faktickém začátku hospodaření na jaře a v létě byl propůjčený majetek HPD o poznání chudší než podle úřední evidence. O některá nabízená území neměla zájem ani HPD, ani osídlenci.

Okres Trutnov

Současný stav kulturní krajiny v Bečkově, dnes součást obce Bernartice, 2017.

Současný stav kulturní krajiny v Bečkově, dnes součást obce Bernartice, 2017, foto Tamara Nováková.

V okrese Trutnov vzniklo postupně sedm horských pastvinářských družstev, a to zejména v průběhu roku 1946, kdy tam vrcholilo vysídlování německých obyvatel. Ve srovnání se zbytkem republiky Trutnovsko patřilo k výrazně pastvinářským regionům.

Jako první bylo založeno HPD pro okres Trutnov se sídlem ve Vlčicích, části obcí Vlčice a Pilníkov, o výměře cca 600 ha. Jedná se o jediný trutnovský případ, kdy politický okres „osídloval“ sám sebe. Úpicko, jihovýchodní část okresu, nebylo chápáno jako pohraničí a zdejší původní české obyvatelstvo se zapojilo do individuálního i družstevního osídlování pohraniční části okresu. HPD Trutnov přebírá pozemky do správy již na jaře 1946, těžištěm je bývalý vlčický velkostatek s chovem plemenného skotu. Pastviny navazují na údol, celé HPD je elektrifikované, vysídlování německých obyvatel chod družstva nijak zásadně neovlivnilo.

Následně vzniklo HPD pro okres Chrudim se sídlem ve Zlaté Olešnici, části obcí Zlatá Olešnice a Bernartice, celý Bečkov včetně osady Rybníček, o výměře cca 600 ha. Díky včasnému převzetí pozemků se i zde podařilo plynule navázat na harmonogram zemědělských prací. 

Mladý dobytek na shromaždišti na pastvinách v Bezděkově, patřící HPD Semily se sídlem ve Starých Bukách, 16. 8. 1947.

Mladý dobytek na shromaždišti na pastvinách v Bezděkově, patřící HPD Semily se sídlem ve Starých Bukách, 16. 8. 1947, zdroj: Národní archiv, fond Ministerstvo zemědělství II, 7. odbor, kart. 360. inv. č. 179.

Jako třetí se ve východních Krkonoších objevuje HPD České červinky pro okres Mladá Boleslav se sídlem nejprve v Horním Starém Městě, následně v Maršově IV, části obcí Maršov I, II, III a IV, původně celé, nakonec části obce Dolní a Horní Lysečiny, Dolní a Horní Albeřice, původně i Suchý Důl, o výměře 1000 ha. Na tomto území probíhalo vysídlování v průběhu celého roku 1946, i zde se částečně dařilo navázat a plynule pokračovat v hospodaření. V Albeřicích a Suchém Dole sklízeli úrodu ještě na podzim 1946 původní obyvatelé pod vedením vrchního respicienta finanční stráže a předsedy místní správní komise Bohumila Černého; byli vysídleni až posledním transportem z trutnovského okresu a i díky tomu měly Albeřice lepší start do poválečné éry.

Seno v nouzových kolnách na údolním statku HPD Semily se sídlem ve Starých Bukách, 16. 8. 1947.

Seno v nouzových kolnách na údolním statku HPD Semily se sídlem ve Starých Bukách, 16. 8. 1947, zdroj: Národní archiv, fond Ministerstvo zemědělství II, 7. odbor, kart. 360. inv. č. 179.

Čtvrté HPD pro okres Semily se sídlem ve Starých Bukách se na počátku léta rozprostřelo na různých místech Podkrkonoší, v části obcí Staré Buky, Oblanov, Chvaleč, Radvanice, Petříkovice, Lhota, v plánu byla i část Markoušovic, celý Slavětín, Bezděkov a osady Paseky a Studénky. Celková výměra činila 800 ha. Ani zde vysídlování zásadně nezkomplikovalo hospodářský chod.

Páté družstvo se realizuje pro okres Kolín se sídlem ve Stříteži, části obcí Střítež, Horní Žďár, Brusnice a Pilníkov, celý Dolní Žďár, o celkové výměře 600 ha. Pozemky přebírá až ve vrcholném létě roku 1946, kdy už je většina obyvatel vysídlená a sklizeň v plném proudu.

Poslední z první šestice je HPD pro okres Mnichovo Hradiště se sídlem v Mladých Bukách, části obcí Mladé Buky, Kalná Voda, Babí, celé Sklenářovice, Vernířovice, osady Dolní Sejfy a Bystřice,  s výměrou 700 ha. Stejně jako kolínské, přebírá i mnichovohradišťské družstvo pozemky v pozdním létě, kdy je většina obcí již vysídlená, zejména celé Sklenářovice, a přitom letní práce vrcholí.

Poslední HPD vzniká až v roce 1948. Má odlišný charakter, zřizovatelem není vnitrozemský okres, mezi podílníky byli i rekreanti, a než pořádně začalo, je stejně jako ostatní zrušeno. Nacházelo se v Dolní Malé Úpě a mělo hospodařit na rozloze 120 ha.

Okres Vrchlabí

V okrese Vrchlabí nehrála HPD tak významnou roli jako v okrese Trutnov. Vysídlování obyvatel proběhlo z větší části již v prvním poválečném roce, osídlování nevytvořilo větší mezery, družstva dostávala do pachtu majetky bývalých velkostatků (na rozdíl od Trutnova, kde se jednalo zejména o obce s trpasličími hospodářstvími). Vznikla zde družstva tři: HPD pro okres Vrchlabí a Jičín se sídlem ve Fořtě, části obcí Fořt – bývalý velkostatek, Čistá – poplužní dvůr, Černý Důl, Dolní Lánov, Heřmanovy Sejfy (dnes Rudník) a Bolkov, o rozloze 530 ha. Zahájilo svou pohraniční působnost v pozdním jaru 1946 a naráželo od počátku na problém s osídlenci, kteří jim postupně ukusovali svěřené pozemky.

Další na řadě bylo HPD pro okres Nová Paka se sídlem v Nových Zámcích, části osady Vestřev – bývalý velkostatek Nové Zámky a Poštovní dvůr, části Dolní Olešnice a Hostinného, o rozloze 180 ha. Novozámecký velkostatek vyrabovaný v květnu 1945 převzalo družstvo po národním správci, za chodu se mu posouvaly hranice svěřených pozemků.

Třetím bylo HPD města Pardubice v Prostředním Lánově, část obce Prostřední Lánov, 200 ha. Družstvo vzniklo až v roce 1948 na pozemcích ozdravovny města Pardubice, která byla v roce 1948 likvidována, zároveň se HPD původně pro okres Pardubice pokoušelo od jara 1946 neúspěšně o pastviny v Orlických horách.

Okres Jilemnice

V okrese Jilemnice, dosídlovaném z menší části, vzniklo na jaře 1946 pouze jedno družstvo. Krkonošské HPD pro okres Jilemnice se sídlem v Horní Rokytnici, části Horní Rokytnice, Rokytno a Vítkovice, o výměře 150 ha. Družstvo naráželo zejména na zájem jiných resortů o turisticky atraktivní Vítkovice. Na rozdíl od trutnovských HPD se domáhalo vysídlení Němců, neboť potřebovalo ubytovací kapacity pro zaměstnance.

Stranou zájmu zemědělských osídlenců i HPD zůstaly ve východních Krkonoších obce Suchý Důl, Rýchory, Velká a Malá Úpa. První dvě obce málem zanikly v důsledku plánovitého zalesnění, díky drobnému, ale zásadnímu individuálnímu osídlování i nezájmu HPD však k jejich zániku nakonec nedošlo. Druhé dvě se proměnily v centrum rekreační oblasti východních Krkonoš.

Problémy

Krkonošská HPD stejně jako družstva na celém území českých zemí se od počátku potýkala s celou řadou problémů, každé družstvo mělo jinou startovní pozici. V první řadě se pozemky pastvin často nacházely na odlehlých místech se špatnou infrastrukturou a bez elektrického proudu. Obce, jejichž katastry tvořily pastviny, zůstaly po vysídlení německého obyvatelstva často prázdné (typicky Sklenářovice a Vernířovice, mimo sezonu i Horní Albeřice, Horní Lysečiny, Dolní Sejfy, Bystřice, Bečkov, Rybníček aj.). 

 Koncept propagandistického filmového scénáře propagující HPD a kritizující předválečné způsoby hospodaření, autorem konceptu je úředník 7. odboru ministerstva zemědělství Otakar Horák, 31. 1. 1947.

Koncept propagandistického filmového scénáře propagující HPD a kritizující předválečné způsoby hospodaření, autorem konceptu je úředník 7. odboru ministerstva zemědělství Otakar Horák, 31. 1. 1947, zdroj: Národní archiv, fond Ministerstvo zemědělství II, 7. odbor, kart. 256. inv. č. 161.

HPD trápil zejména markantní nedostatek pracovních sil, ale i problém, jak svěřený majetek uchránit před zkázou v důsledku přírodních i kulturních vlivů. Pro resort zemědělství neexistovala výjimka pro vyjmutí německých obyvatel z odsunu, na rozdíl od průmyslu, kde se nepostradatelné pracovní síly, tzv. specialisté, operativně po dohodě s jednotlivými národními správci dočasně či trvale z odsunu vyjímaly. Ministerstvo zemědělství naopak deklarovalo, že vysídlování bude probíhat podle plánu bez ohledu na zemědělské škody. Panovala sice obecná snaha, aby se družstva o plánovaném vysídlování dozvěděla alespoň v předstihu, ale v praxi na to nebyl čas. Zásadně to ovlivnilo zejména ta družstva, která z různých důvodů začala v Krkonoších hospodařit až ve vrcholném létě roku 1946.

HPD hospodařila velice různě a proměnlivě v čase, záleželo na akceschopnosti vedení družstva, na stavu přidělených pozemků, scelení pastvin a jejich provázání s údolním statkem, stavu hospodářského zázemí, kompetenci správce, domluvě s místní samosprávou a ostatními osídlenci. Pro většinu HPD byl nejhorší rok 1946, v celých Krkonoších prakticky nebyly síly, které by sklízely úrodu, dojily krávy a staraly se o chod velkého rozdrobeného hospodářství. Na většině krkonošských HPD pomáhali v druhém poválečném roce při žních vojáci a nasazená mládež ročníků 1927 a 1928, ve středních a západních Krkonoších vězni. Nahodilé a nezkušené výpomoci s sebou zákonitě nesly celou řadu problémů. V první řadě musel být správce schopný efektivně využít přidělenou brigádnickou pomoc. Většina HPD se potýkala se zásobovacími problém. Například HPD ve Stříteži vyplýtvalo na svoz vojáků-brigádníků většinu benzinu, přiděleného  k výmlatu v neelektrifikovaném Dolním Žďáru, armáda nevybavila vojáky potravinovými lístky, správce tak byl nucen krmit vojáky družstevním majetkem, kozami a drůbeží. HPD v Mladých Bukách řešilo obdobný problém, tentokrát s mládežníky, ti po několika dnech již odmítali kozí maso pozřít, tak správce nechal porazit několik krav, což se neslučovalo se směrnicemi ministerstva. Živý inventář HPD se tak rapidně snížil již v prvním roce existence.

Dalším palčivým problémem, se kterým se HPD potýkala, byla měnící se administrativa, legislativa a partnerské či nadřízené subjekty. Typicky se tento problém projevil v HPD ve Stříteži, družstvo si obec Dolní Žďár převzalo až v létě 1946, mezi domluvami s ministerstvem na počátku roku a reálným převzetím došlo k částečnému individuálnímu dosídlení obce. Družstvo muselo nakonec vyplatit individuální osídlen­ce, aby mohlo scelit své pozemky. V důsledku počáteční velmi špatné správy družstevního provozu a nejednotnosti v činnosti regionálních poboček osídlovacích úřadů došlo k řízenému rozebírání nesepsaného družstevního majetku. V mnoha okolních obcích se bubnovalo na návsi, kdo chce, má si dojít do Dolního Žďáru a vzít si, co potřebuje. Prvním správcem střítežského HPD byl učitel a národní správce školy a největší střítežské zemědělské usedlosti. Správcovství družstva mu bylo de facto vnuceno jako spolehlivému českému člověku bez ohledu na jeho kapacitu a blížící se počátek školního roku.

Dobová kritika HPD v novinách, Svobodné Slovo, 30. 7. 1947.

Dobová kritika HPD v novinách, Svobodné Slovo, 30. 7. 1947, zdroj: Národní archiv, fond Ministerstvo zemědělství II, 7. odbor, kart. 320. inv. č. 179.

Podobnou situaci řešilo HPD ve Fořtě, kdy mezi “námluvami” na ministerstvu a předáním pozemků došlo k úplnému dosídlení obcí Černý Důl, Čistá a Lánov. Náhradou byla družstvu nabídnuta jedna z mála vrchlabských nedosídlených obcí Bolkov, která byla ale zároveň nabízena i HPD v Prostředním Lánově. Na fořtecké HPD byl vyvíjen velký tlak osídlenců prostřednictvím místních samospráv, za chodu jim bylo odňato kancelářské a ubytovací zázemí ve fořteckém zámečku.

K rozkrádání a ničení majetku došlo v HPD v Mladých Bukách, kde družstevní majetek rozkrádali sami zaměstnanci, ničení se týkalo zejména prázdných a prakticky nehlídaných Sklenářovic, krádeže spravovaného dobytka, který stejně jako v případě HPD ve Stříteži mohl končit i ve vnitrozemí u členů družstva. S domy poničenými rabováním se potýkalo HPD ve Starých Bukách. 

Měnila se výměra pozemků, přibývaly a ubývaly části katastrů včleněných do objektů HPD, situaci komplikovaly enklávy individuálních osídlenců, majetky obcí nebo církve, vklíněné lesní celky, na které měl principiálně majetkový nárok pouze stát či obec. Krkonošskému HPD kvůli zohlednění tlaků KČT zůstala z původních přidělených katastrů jen Horní Rokytnice, o moc lépe na tom nebyla HPD ve Fořtě a Prostředním Lánově, která se dohadovala mezi sebou o pozemek v Kovářově; obě usilovala o tzv. Justiční statek v Javorníku jako náhradu za odňaté pozemky. Oběma byl jako náplast nabízen odlehlý Bolkov.

HPD po celou dobu své tříleté existence čekala na přesnou definitivní výmě­ru a pachtovní smlouvu, které se nakonec nedočkala. Hospodářský rozvoj komplikovala roztříštěnost hospodářského zázemí, většina HPD měla dobytek ustájený ještě u původních usedlostí, stejně tak zásoby krmiv a steliv zůstávaly na půdách a ve sklepeních jednotlivých domů. Některým se na úvěr podařilo postavit kravíny a stáje, ale kromě HPD ve Vlčicích, založeného na bývalém velkostatku, se nikde nepodařilo vytvořit faktický údolní statek a naplnit tak idealistické plány úředníků. Ideálnímu stavu se trochu přiblížilo HPD ve Starých Bukách, také díky hospodářským stavbám bývalých obyvatel. Naopak HPD v Mladých Bukách poškodilo při získávání sena z půd ve Sklenářovicích hrubou manipulací několik domů, které nezajištěné ponechalo osudu. Některým HPD se nepodařilo navázat konstruktivní komunikaci se samosprávou, což byl případ HPD v Maršově IV, kde se přes ministerstvo zemědělství v Praze hádal správce družstva a předsedové jednotlivých maršovských samospráv. Spory byly propírány v tisku pravděpodobně za tiché podpory, možná dokonce iniciativy tamních předsedů správních komisí. Vleklé spory s ostatními osídlenci mělo HPD v Mladých Bukách, jednak z důvodu devastace Sklenářovic a úbytku skotu, ale i pro osobní nevraživost konkrétních lidí vůči sobě navzájem. 

Ministerstvo zemědělství apeluje na ministerstvo národní obrany, aby s ohledem na bezpečnost v pohraničí instruovalo tisk vydávaný politickými stranami Národní fronty ve věci správného informování o HPD, 28. 2. 1947.

Ministerstvo zemědělství apeluje na ministerstvo národní obrany, aby s ohledem na bezpečnost v pohraničí instruovalo tisk vydávaný politickými stranami Národní fronty ve věci správného informování o HPD, 28. 2. 1947, zdroj: Národní archiv, fond Ministerstvo zemědělství II, 7. odbor, kart. 256. inv. č. 160.

Družstva obecně trápil nedostatek financí. Měla sice otevřené limitované účty přes ministerstvo zemědělství, ale náklady zejména v prvním roce byly vysoké. Členstvo pomalu splácelo podíly, náklady na brigádníky byly neúměrné přínosu. Některým družstvům hrozila exekuce. Družstva se potýkala s nezkušeností při vedení komplikovaného provozu. Často nebyly jasné kompetence a práva pro nakládání s majetkem, což se dělo například v HPD v Maršově, kde se správce přel s nadřízeným orgánem o seno v Horních Lysečinách. V podobném duchu se nesl problém, jak je to se zkonfiskovaným majetkem Němců, kteří nuceně pracují pro družstvo a čekají na vysídlení. Krávy zůstávaly ve chlévech u původních majitelů, ti se o ně pro družstvo starali a za to si nechávali mléko. Za majetek bylo ale odpovědné HPD – jinými slovy družstvo mělo odpovědnost, ale výnosy zůstávaly v soukromých rukou. Nejvíce se s nedořešenou konfiskací potýkalo HPD v Maršově IV, Zlaté Olešnici a Starých Bukách. HPD v Maršově naráželo i na problém velikosti osetých ploch, ze které se vypočítávaly povinné dodávky a odhadoval počet potřebných pracovních sil – plochy byly mnohdy větší, než nahlásili vysídlovaní Němci. HPD v Nových Zámcích se muselo částečně přesunout z bývalého velkostatku kvůli zamoření chlévů tuberkulózou. V Krkonoších byl citelný nedostatek veterinářů.

Ideálem bylo, aby HPD spravovalo několik stálých zaměstnanců – správce, šafář, adjunkt, účetní, traktorista aj. – a o pastviny a dobytek se staraly deputátnické rodiny, které by se časem staly členy družstva. Ovšem reálná situace byla odlišná. Členstvo zůstávalo ve vnitrozemském okrese a stálí odpovědní zaměstnanci družstva v pohraničí se museli spoléhat na pestrou směsici sezonních a stálých zaměstnanců, kteří mohli mít často problém se spolu dorozumět. Pro HPD pracovali nevysídlení Němci, kteří zůstali „ve vlastním“ a byli nuceni pro HPD pracovat na „svých“ pozemcích, dále rodiny Slováků, slovenských reemigrantů z Maďarska a Rumunska, Maďarů, Rumunů; tuto směsici doplnili bulharští mladí sezonní dělníci bez rodin na základě speciální smlouvy s Bulharskem. Lze předpokládat, že motivace lidí, kterými se “šíbovalo” dle momentální státně-národní potřeby (někteří byli de facto na práci nasazeni), byla velice nízká a organizovat tým takových zaměstnanců muselo být pro správce velice náročné. Správci některých HPD se měnili i několikrát za rok a ne všichni patřili k nejspolehlivějším. Konkrétně HPD v Maršově IV řešilo problémy s krádežemi, kterých se měli dopustit zaměstnanci v Horních Albeřicích, kde se rekreačně usídlili členové Syndikátu českých spisovatelů.

Všechny problémy, ať už je způsobil či ovlivnil kdokoliv, vedly především k neúplné sklizni, špatnému skladování zásob, ničení hospodářských strojů a úbytku dobytka. Intenzita těchto následků byla u každého družstva jiná. Přesto se některá HPD dostala z krizového roku 1946 v celkem konsolidovaném stavu. Naneštěstí přišlo v roce 1947 celorepublikové sucho, které sice nezasáhlo Krkonoše tak silně jako české vnitrozemí, ale pro křehkou balanci HPD to byla tvrdá rána. Po počátečních velkých problémech se nakonec relativně dařilo HPD ve Stříteži a HPD ve Starých Bukách, od počátku bylo celkem konsolidované HPD ve Vlčicích. Naopak Maršovské, Zlatoolešnické, Mladobucké, Fořtecké, Lánovské, Novozámecké a Krkonošské HPD patřilo v rámci celorepublikového průměru spíše k těm problémovějším, ale i v jejich případě byl patrný jistý progres, který však neměl čas pokračovat.

Působení osidlovací politiky na krajinu

Přeorientování zemědělské výroby, resp. založení HPD, zakotvené již v osidlovacím dekretu, ale i poválečná krize, změnily strukturu chovu dobytka a rostlinné produkce. Před válkou dominoval východním Krkonoším červenostrakatý skot, který byl chován zejména na mléko a sloužil i jako tažná síla. Na úpatí hor se krávy v letní sezoně pásly na pastvě, v nižších polohách byly naopak často trvale ustájené. Na polích se pěstovaly pícniny, žito, oves, brambory a len. I ve vyšších polohách někteří bohatší sedláci experimentovali s pěstováním pšenice, např. v Horních Lysečinách, Suchém Dole a ve Sklenářovicích, ale obecně vzato byly horské a podhorské podmínky pro pšenici příliš drsné. HPD ale spíše než na zkušenosti předválečných obyvatel hleděla naplnit kontingent a splnit poptávku ministerstva. Výjimku tvoří HPD v Maršově IV, kde se zpočátku pokoušeli vyrábět tradiční sýry, neboť transport mléka k odvodům byl logisticky náročný a drahý. V podhůří a na úpatí hor bylo žito pomalu nahrazováno pšenicí, klesala produkce ovsa, proto ubylo chlévské mrvy a steliva, což vedlo ke snížení stavu skotu. V HPD se mezi lety 1946–49 snížil o dvě třetiny. Důvodů bylo více: odsun tzv. brakového dobytka nevhodného k plemenitbě, likvidace dobytka, který družstvo nebylo schopno uživit, konzumace hovězího masa zaměstnanci, krádeže, změna orientace v rostlinné produkci, která nahrávala chovu prasat. Začala se ve velkém pěstovat cukrovka, což umožnilo zvednout stavy prasat v HPD i obecně v Krkonoších. Kozy ze seznamů živého inventáře HPD prakticky zmizely, neboť zpočátku tvořily hlavní část družstevního jídelníčku. Počty slepic a jiné drůbeže klesly asi o třetinu z téhož důvodu. Nově se v Krkonoších objevují ovce, např. HPD v Maršově IV chovalo ovce v Dolních Lysečinách. Před válkou byly pro svou téměř stoprocentní spásavost neoblíbené. Brambory se pěstují stále, tradičního lnu ubývá, některá HPD experimentují i s kukuřicí. 

Současný stav kulturní krajiny ve Vernířovicích, dnes součást města Žacléř.

Současný stav kulturní krajiny ve Vernířovicích, dnes součást města Žacléř, foto Jiří Bašta

Proměnu kulturní krajiny výrazně ovlivnilo individuální osídlení jednotlivých obcí. Tam, kde se v důsledku nezájmu osídlenců a s tím souvisejícím naplňováním specifického zájmu státu – přeorientace zemědělské výroby a zalesňování – obec neosídlila vůbec, došlo k zásadní proměně, neboť se nenavázalo na původní krajinný ráz a kulturní charakter. Nejvýraznější následky nesou vsi na východě Krkonoš – Sklenářovice, Vernířovice, Rýchory a Suchý Důl – ležící na úbočí Rýchorské rozsochy. Obce přidělené HPD a určené za pastviny byly totiž často vyloučené pro individuální osídlování, resp. v některých obcích mohlo vznikat nezemědělské osídlování. To se stalo v částečně zalesněných Horních a Dolních Albeřicích, kde této možnosti využil Syndikát českých spisovatelů a tím Albeřice možná ušetřil mnohem zásadnější proměny. Podobný osud má i obec Bečkov s osadou Rybníček, která byla také částečně rekreačně dosídlena, ale domů zaniklo víc. Sklenářovice a Vernířovice byly v principu jako celek přiděleny HPD a zejména Sklenářovice byly v důsledku působení HPD zničené. Domy, které HPD nechtělo využívat, byly kvůli scelenosti pastvin vyloučené z osídlování jakéhokoliv druhu a následně, už za dob státních statků, byla obec armádou srovnána se zemí. Rýchory a Suchý Důl, obce, které stály i mimo zájem HPD, byly zalesněny. Je otázkou, zda sekundárním důvodem bylo zohlednění pramenných oblastí v případě Suchého Dolu a bezpečnosti státu v případě Rýchor, kde došlo k jejich částečnému zániku. Živý a mrtvý inventář z obce Rýchory připadl HPD ve Zlaté Olešnici. Suchodolský dobytek, jehož počet byl v rámci mikroregionu nadprůměrný, připadl HPD v Maršově. Poválečná proměna kulturní krajiny východních Krkonoš tak byla přímo i nepřímo ovlivněna existencí „experimentálních“ horských pastvinářských družstev.

NOVÁKOVÁ, Tamara. Horská pastvinářská družstva: Neznámá kapitola nejen krkonošských dějin. Krkonoše a Jizerské hory [online]. 2017(6), 8–12 [cit. 2021-4-27]. Dostupné z: http://krkonose.krnap.cz/apex/f?p=104:4:::NO:RP,4:P4_ID,P4_CP:2017-06-09,2