Článek přetištěn se souhlasem autora z časopisu Krkonoše – Jizerské hory.

NOVÁKOVÁ, Tamara. Proč zaniklo osídlení ve Sklenářovicích aneb Horské pastvinářské družstvo Mnichovo Hradiště osídluje. Krkonoše a Jizerské hory [online]. 2017(7), 10–11 [cit. 2021-6-27]. Dostupné z: http://krkonose.krnap.cz/apex/f?p=104:33:::NO:RP,33:P33_ID,P33_CP:2017-07-10,32

Kdysi dávno mi táta vyprávěl, že kousek od nás byla vesnice Sklenářovice, kterou armáda srovnala se zemí. Po mnoha letech jsem začala badatelsky propátrávat severozápadnější úbočí rýchorské rozsochy a zaniklá obec se mi dostala na okraj hledáčku. Stále ale byla pouze místem na mapě opředeným příběhem. Až mi to nedalo a vydala jsem se s kamarádkou pěšky z Albeřic objevit pro sebe Sklenářovice. Byl pozdní podzim, kdy se genius loci představuje ve své nahotě – nic nekvete, nic neruší. Byly jsme okouzleny, sestoupily dolů, popily čaj u pana Kadeřábka. V srdci mi Sklenářovice zůstaly, ale badatelsky jsem zůstávala vlažná. Zároveň jsem léta letoucí marně stíhala fantom s popisným jménem Horská pastvinářská družstva. HPD přestala být fantomem letos v zimě. Správný impulz se potkal s jistou dávkou badatelského štěstí. Nádavkem k dopadení fantomu byly materiály, které vysvětlují jednu z prapříčin zániku původního osídlení Sklenářovic. Každý informační zdroj vznikl v kontextu a je nutné ho v souladu s dalšími prameny správně interpretovat. Pojďme do toho!

Sklenářovice rozkládající se na víc než pěti stech hektarech byly před druhou světovou válkou obyčejnou menší vesnicí na úpatí Krkonoš. Obec čítala čtyři desítky domů, těsně před vypuknutím války žilo v obci 157 obyvatel. Živili se převážně polním hospodařením, pěstovali plodiny typické pro východní Krkonoše – žito, oves, len – a chovali hovězí dobytek, prasata, kozy a drůbež. Na rozdíl od severněji položených zemědělských Albeřic a Suchého Dolu, kde měla hospodářství výměru většinou od jednoho do dvaceti hektarů, mělo ve Sklenářovicích deset sedláků grunty mezi 20 až 100 hektary a k orání polí využívali nejen volskou, ale i koňskou sílu, což nebylo pro východní Krkonoše typické (více viz L. Dušek, K+JH, č. 12/2015, str. 47–50).

Před válkou bylo běžné dopravovat se po svých, málokdo si mohl dovolit povoz. Společenské vazby na okolí podléhaly jiným zákonům než v době automobilismu. Chceme-li jet dnes z Mladých Buků do Babí, nepojedeme přes Skle­nářovice. Objede­me to po hlavní přes Trutnov. Nabízí se parale­la s železnicí, která některá místa odepsala a jiná naopak katapultovala o několik příček výš. Perspektiva komunikace s okolím se po válce mění s nastupující motorovou dopravou a protěžovanou zemědělskou mechanizací. V důsledku vysídlení původních obyvatel dochází k proměně infrastruktury. Když je v obci málo nebo dokonce žádný obyvatel, zanikají školy, neuživí se řemeslníci a drobní obchodníci. Rázem se vesnice plná života může dostat na „infrastrukturní“ okraj. Zvesela se chce člověku do plné hospody vonící tamními specialitami, ale do prázdné rozbité hospody s proškrtaným jídelním lístkem se chce málokomu. Podobně to bylo i s osídlováním.

Hlavní vlna zemědělského dosídlování pohraničí proběhla na jaře a v létě roku 1945. Na podzim plánovači ministerstva zemědělství prosadí koncept horských pastvin, které mají vzniknout na neosídlené (neosídlitelné?) půdě s extenzivním způsobem hospodaření v podhůří, spravovat je mají vnitrozemská horská pastvinářská družstva (viz T. Nováková: K+JH č. 6/2017, str. 8–12).

Úředníci okresu Trutnov již zkraje roku 1946 nabízeli několika HPD nedosídlený pastvinářský „balíček“: Rýchory, Sejfy a Sklenářovice. O špatně přístupné Rýchory s krátkou pasteveckou sezonou nikdo nestál. Mnichovohradišťští drobní zemědělci organizovaní v HPD nejprve neúspěšně usilovali o geograficky bliž­ší lokalitu v Jizerských horách, poté se jejich pozornost stočila na severovýchod k obcím Mla­dé Buky, Kalná Voda, Sejfy, Bystřice, Sklenářovice, Vernířovice a Babí. Do Krkonoš přicházejí 12. srpna. Den na to byli ze Sklenářovic vysídleni poslední původní obyvatelé až na rodinu antifašisty Aloise Hofera. Neexistoval status zemědělského specialisty. Československý stát deklarativně nepodmiňoval vysídlení alespoň započatým zemědělským dosídlováním a v rám­ci bezpečnostní politiky preferoval bezprostředně u státní hrani­ce řídké osídlení. Horské pastviny využívané jen sezónně byly ideál­ním řešením, kterým se mohlo předejít plánovanému plošnému zalesnění.

Družstvu byla zpočátku přidělena celá obec Sklenářovice, která měla být upravena na pastvinu. Tím vznikla „osidlovací“ uzávěra – nebylo v zájmu družstva, aby v jeho už tak nehomogenním celku vznikalo individuální zemědělské osidlování. V létě 1948, tedy až po Únoru, družstvo specifikovalo okolo 30 usedlostí pro družstevní potřebu, čímž de facto došlo k „uvolnění“ některých domů pro další nezemědělské, ideálně rekreační osídlení.

Zkusme si vykreslit možný scénář dění ve Sklenářovicích v letech 1946–70, k čemuž nám pomohou jednak prameny vážící se k družstvu, ale i mnoho článků publikovaných v časopise K+JH v uplynulých desetiletích, ze kterých lze vysbírat mnoho cenných svědectví a postřehů. (Jejich seznam naleznete v elektronické verzi článku na krkonose.krnap.cz)

HPD pro okres Mnichovo Hradiště přebírá Sklenářovice v situaci, kdy letní práce začínají, nucená pracovní síla, původní obyvatelé, zmizela a s ní i určitá kontrola. Družstvo se v prvních týdnech potýká se střídáním nekompetentních správců. Do Sklenářovic sice vysílá hlídače, ale samo uznává, že škodám nezamezili. Při sklizních pomáhají vojáci, příslušníci SNB a od září 1946 studentské brigády ročníku narození 1927/28. Na měsíční říjnový turnus studentů Obchodní akademie v Trutnově vzpomíná Ota Holub (Krkonoše č. 7/1992, str. 29). Osobním svědectvím zachycuje působení brigády nezkušených a po romantice toužících mladých. Vzpomínky prokládá citacemi ze situač­ních zpráv oblastního velitelství SNB ze srpna a listopadu téhož roku, které dokládají zanedbanost Sklenářovic, popisují dobytek pasoucí se v obilí a potulování dobytka v nezajištěných domech. Sám Holub vzpomíná, že při příchodu do obce vylezla z jednoho domu obrovská kráva, která se předtím povalovala na kanapi. Otázkou zůstává, zda klíče od domů, které měli vysídlovaní odevzdat příslušnému úřadu, vůbec doputovaly ke správci družstva. Nicméně Holub vzpomíná, že lepší domy byly zapečetěny.

Ve stejném čase, v čase první družstevní sklizně a působení brigád, dochází k rozkrádání živého i mrtvého inventáře, na kterém se mělo přímo podílet i družstvo, část majetku snad mělo odvézt do Mnichova Hradiště. Závodní kuchyně, kde se stravovaly nejen početné skupiny brigádníků, ale i další zaměstnanci, válčila s poválečným nedostatkem, mnoho brigádníků přijelo bez potravinových lístků. První dny se v závodce zpracovávalo družstevní kozí maso, což bylo v souladu s úředními pokyny, ale strávníci si vydupali změnu jídelníčku a začala se porážet telata. Část úrody zůstala nesklizena, ani sklizené obilí nebylo kompletně vymláceno, na polích stály a mrzly žací stroje. HPD čelilo nejen vyšetřování kvůli krádežím, ale i stížnostem slovenských reemigrantů z Maďarska, kterým československá vláda slíbila mnohé, včetně deputátnických přídělů, a družstvo nebylo schopné či ochotné slibům nadřízených dostát. Na družstvo bylo podáno mnoho stížností z řad dosídlenců z okolí. Dnes je těžké rozklíčovat, nakolik byly stížnosti věcné a nakolik se jednalo o nefunkční sousedské vztahy.

V kritickém roce 1946 zůstával dobytek, osivo, krmivo i stelivo ještě ze zásob původních obyvatel nadále u jednotlivých domů. Družstvo při „získávání“ sena poškodilo hrubou manipulací stodoly a půdy – poničili vrata, vikýře i střechy. Vítr, déšť a sníh se tak ve sklenářovických staveních začaly prohánět už první dosídleneckou zimu.

Družstvo se v dalších sezonách pomalu stabilizuje, ale na sklonku roku 1948 je shora zrušeno, pozemky k počátku roku 1949 přebírají státní statky, včetně neosídlených, poničených a vyrabovaných Sklenářovic. Lze výše popsané události chápat jako hlavní příčinu zániku osídlení? Holub ve výše citovaném článku píše, že kdyby byl býval přišel chalupářský boom o pár let dříve, mohlo to obec zachránit. Obávám se, že díky zmiňované a příliš pozdě odvolané osidlovací uzávěře nikoliv.

Co se dělo dále? Lehký nástin událostí lze sestavit zejména na základě článků v K+JH od J. Štursy, O. Holuba, A. Tichého a L. Duška. Zkraje 50. let mělo dle svědectví Herberta Bergera z Pece pod Sněžkou dojít k rozebírání kamenných částí domů ve Sklenářovicích. Určitě mnoho dosídlenců sklenářovickým „materiá­lem“ doladilo nemovitosti. Tichý popisuje akci demolice v trutnovském okrese v letech 1959/60: Technická četa ženijní jednotky československé armády pomocí trhavin a vojenské techniky srovnala se zemí na tehdejším trutnovském okrese celkem 254 objektů. Příběh doplňuje Holub, který byl členem organizačního štábu demolice: Do Sklenářovic se ženijní technika nedostala. Přijelo několik náklaďáků s vojáky, do největších objektů nastrkali protitankové miny a domy s přilehlým okolím definitivně poslali do věčných lovišť. Štursa příběh doplňuje: zalesňovací brigády pozměnily v padesátých letech tvář Sklenářovic, Rýchor, Suchého Dolu a Albeřic shodně s plány vlády. Důvody pro zalesnění, soudě podle neúplných informačních zdrojů, byly různé: nedosídlení, hospodářská reorganizace, bezpečnost u stát­ní hranice a ochrana a zabezpečení pramenných oblastí. Co z toho bylo příčinou a co následkem? Za další kamínek do mozaiky zániku lze počítat i terénní asanaci z roku 1970. Štursa zmiňuje několik lokalit, kde je po válce intenzivně chován skot, který scelené pastviny nemohou přirozeně uživit. Dochází proto k přílišnému hnojení, selekci „neefektivních“ druhů rostlin a regulaci vody. Je to náhoda, že se to týká Sklenářovic, Albeřic, Lysečin, Malé Úpy a Babí, tedy lokalit, které nepřitáhly dostatek osídlenců, a tak byla přidělena HPD už v roce 1946? Až do roku 1989 tam působily státní statky, které svým hospodařením završily to, co HPD, resp. plánovači na ministerstvu zemědělství započali už na podzim roku 1945.

Dovětek redakce: Intenzivní dobytkaření Státního statku Trutnov skončilo ve Sklenářovicích počátkem 90. let. Areál bez hospodáře začal zarůstat trním a hložím. Správa KRNAP louky převzala a zajišťuje péči o ně. V desetiletí 1999–2008 tu pásla koně a senařila Farma Hucul z Vítkovic. Od sezony 2009 tu pastvu ovcí a senoseč provozuje Iva Čílová s Martinem Mačkem. Menší výměru využívá od roku 1993 Vlastimil Kadeřábek, známý chovem koz. Správa KRNAP v rám­ci programu LIFE CORCONTICA loni pořídila stálé ohrazení, aby bylo možné hospodaření ekonomicky dlouhodobě udržet.

Místopisný seznam:

Albeřice; Babí; Bystřice; Farma Hucul; Jizerské hory; Kalná Voda; Lysečiny; Malá Úpa; Maďarsko; Mladé Buky; Mnichovo Hradiště; Pec pod Sněžkou; Rýchory; Sejfy; Sklenářovice; Suchý důl; Trutnov; Vernéřovice; Vítkovice v Krkonoších

Seznam osobností:

Berger, Herbert; Dušek, Libor; Hofer, Alois; Holub, Ota; Kadeřábek, Vlastimil; Maček, Martin; Nováková, Tamara; Tichý, Antonín; Čílová, Ivana; Štursa, Jan