V rámci realizace různých výsledků projektu Pramenů Krkonoš postupně vzniká ambiciózní pokus zachytit v metodologicky jednotné, pramenům věrné, badatelsky i laicky uchopitelné podobě místopis Krkonoš. Základní územní a samosprávnou jednotkou pro definici Krkonoš a logicky i pro místopis je soudní okres k roku 1949.

Přehledná mapa katastrálních území 1947

Přehledná mapa katastrálních území 1947, zdroj: UAZK-B2-a-20-1947-02

Místopis tvoří východisko pro odbornou mapu a geografický rejstřík databáze Pramenů Krkonoš a zároveň bude tvořit samostatný výstup. Cílem je zmapovat a zachytit všechny sídelní lokality v průběhu dějin Československa, resp. od počátku 20. století do současnosti. Každou, i tu nejmenší sídelní lokalitu, sledujeme z hlediska jejího zařazení do nižších (obce) i vyšších (soudní okresy, POU, okresy, ORP, kraje, země) samosprávně-územních jednotek a pokud to prameny dovolí i z hlediska počtu obyvatel a národnostního, česko-německého složení. Za výchozí bod počtu a stavu sídelních lokalit jsme si v našem historickém mapování určili rok 1945, resp. 1930. Rok 1945 je časově uprostřed a zachycuje de facto předválečný prvorepublikový stav, tedy je v tomto ohledu v principu shodný s rokem 1930, což je poslední rok, ke kterému máme sto procent dat, která potřebujeme. V roce 1930 proběhlo poslední předválečné sčítání lidu, sběr dat, který mj. systematicky zachycuje sídelní lokality v celé šíři, kterou chceme sledovat a k nim přiřazuje alespoň elementární statistická data: počet domů a počet obyvatel, u většiny i národnostní složení. Interně jsme si sídelní lokality rozdělili na tři úrovně (od roku 1970 na čtyři, resp. opět na tři úrovně).

Zjednodušeně řečeno nás zajímají: obce (nositelky samosprávy), osady (svébytné územně oddělené celky, původně někdy samostatné, jindy osamostatnělé) a samoty (v horských partiích roztroušená horská zástavba či ve středu a na východě hor budní enklávy). V průběhu dvacátého století se proměňující se úrovně sídelních lokalit snažíme sledovat, tj. udržet mezi jednotlivými lokalitami horizontální souvislost, jinými slovy, i přes různé administrativní i územní proměny udržet mezi sledovanými lokalitami vztah. Každou, i tu nejmenší sídelní lokalitu, chceme lokalizovat do současné mapy území.

Mezníky, tedy vertikálami, které nám dodávají veřejná, systematicky a v mezích možností metodologicky srovnatelná data v relativně srovnatelných časových odstupech, jsou statistické údaje ze sčítání lidu. Ta měla probíhat jednou za deset let. V reálu došlo celkem pochopitelně vzhledem k druhé světové válce k nerealizováníi sčítání lidu v roce 1940, resp. nedošlo k československému sčítání lidu, čímž nám jedna vertikála chybí a vzniká tak komplexní “mezera” v datech mezi lety 1930 a 1950. Nejde pouze o vynechání jednoho sběrného mezníku, jedné vertikály. Období let 1938–1948 bylo ve znamení zásadního úbytku a proměny obyvatelstva v důsledků druhé světové války a následných nebývalých migračních změn. Z hlediska udržení výše zmíněné horizontály, tedy sledování sídelních lokalit v čase byl zásadní i druhý faktor, který dopadl na vysídlené a jen částečně znovuosdílené pohraničí včetně Krkonoš. V Krkonoších (a i jinde v pohraničí) nedošlo pouze k zásadní proměně a úbytku obyvatelstva, ale následně, zejména po roce 1949 vzhledem ke sledovanému tématu i k zásadní proměně správy a samosprávy, která reagovala na politické změny ale i změny stavu osídlení. Jednoduše řečeno, nedostatečně znovuosídlené sídelní lokality se slučují, obcí jako nositelek samosprávy (resp. po válce státní správy) ubývá, některé lokality částečně mizí, resp. zanikají v kulturním smyslu v důsledku nedostatečného osídlení, jiného záměrného či nezáměrného zacílení na využívání krajiny atd. Jiné sídelní lokality sice z hlediska kulturního nemizí, stále existují, ale v oficiálních úředních pramenech ztrácejí svou identitu nebo se jejich identita vůči minulosti hodně změnila.

První komplikací je “zacelení” datové černé díry výše zmíněných let, druhou je změna v centrálních veřejných výstupech ze sčítání lidu, ze kterých mizí údaje o národnosti, obce dostávají jiný tvar a zcela se statisticky ztrácí většina samot (budních enkláv). Další velká komplikace přichází s rokem 1970, kdy vznikají základní sídelní jednotky, často z hlediska historického kontextu nelogického tvaru, dochází i ke změnám v rozlohách katastrálních území a struktura sídelních lokalit dostává mnohdy opět jinou podobu. Po roce 1991 a zejména na přelomu tisíciletí dochází k další změně, trend administrativního zániku se mění, dochází i k oživování obcí a jejich částí a návratu samosprávy tam, kde desítky let nebyla. Udržet námi cílenou horizontálu, tedy dokázat propojit sídelní lokality v čase, je tak velmi obtížné.