Podkrkonošský venkov patřil před druhou světovou válkou k poměrně chudým částem českých zemí, kde se průmyslová výroba (přádelny, tkalcovny, sklárny) prolínaly s chudým zemědělstvím a dosud velice málo rozvinutou turistikou, ve srovnání s Krkonošskými horami. Díky dokumentům i vzpomínkám odcházející generace pamatující meziválečnou dobu máme k dispozici popis bydlení a každodennosti rodiny Jindráčkových z Poniklé, který je dobrou sondou do života malých rolníků v Krkonoších. Jednalo se o rodinu malých zemědělců se třemi dětmi, kde si otec přivydělával domáckým sklářstvím.
Rodina žila v chalupě pocházející z 18. století situované mimo obec v údolí horského potoka, kde byly jednotlivé domky rozesety a netvořily souvislou zástavbu. Chalupa byla vystavěna z opuky, k bydlení určená část byla z venkovní strany obložena tlustými prkny, které vypadaly jako roubené klády, část chalupy používaná jako chlév a spíž byla omítnutá pouze bíle. Střecha byla pokrytá částečně doškovou střechou, a od 20. let i térovým papírem. Pro vodu bylo nutno jít ke studni, kde se nabírala pomocí železné pumpy, zaváděné od konce 19. století. Vedle chalupy se nacházel suchý záchod, k němuž se chodilo po úzké lávce vedoucí nad hnojištěm. Záchody nad hnojištěm se objevují od konce 19. století, kdy se začalo prosazovat vědomí o potřebnosti hnojení, do té doby tvořil záchod oddělenou budku nad zvláštní jámou. Zhruba čtyři měsíce v roce – od listopadu do března – bylo okolí chalupy zcela zapadané sněhem a bylo nutno prohazovat úzkou stezku vedoucí k silnici, která se nacházela asi ve vzdálenosti sto metrů za potokem. Už od 18. století byly chalupy v českých zemích vybaveny komínem a v 19. století dostala jejich okna skleněné tabulky. Novinkou zaváděnou během počátku 20. století byl kachlový sporák nahrazující kamennou pec vybavenou pouze železnými pláty na vaření. Podobnou novinkou zaváděnou po roce 1870 byly petrolejové lampy se zrcátkem nahrazující starší svícení loučemi. Od počátku 30. let bylo v domě elektrické osvětlení. Ve sledovaném období se v chalupě stále topilo dřevem, neboť bylo levnější jej za poplatek chodit sbírat do lesa, než nakupovat uhlí. Vítaným zdrojem dřeva byly pařezy, které nechávala lesní správa po těžbě dřeva k dispozici místním na otop, ovšem vykopat pařez s kořeny byla dost namáhavá práce.
Rodina trpěla nedostatkem peněz. Na fotografii z konce 30. let jsou ještě všichni naboso, což naznačuje, že si boty šetřili na vzdálenější cesty. Jediným zdrojem peněz byl prodej másla a otcovo řemeslo – domácí výroba vánočních ozdob. Jeho žena je každý týden nosila v krabici překupníkovi (tzv. faktor) a ten jí zase předával skleněné trubičky, z nichž otec rodiny foukal ozdůbky ve tvaru figurek ptáků nebo trumpetek. Díky vlastnictví krávy měla rodina dostatek mléka, ale maso si musela kupovat, někdy si jej opatřovala pytlačením zejména chytáním ryb, případně několikrát za rok byla k dispozici zvěřina, neboť otec byl členem mysliveckého spolku. Na malém pozemku, ne větším než dva hektary, pěstovali brambory, které byly nejčastějším rodinným pokrmem, obvykle podávaným s tvarohem. Na pozemcích se také nacházelo mnoho jabloní a pýchou otce bylo štěpení těchto stromů a shánění co nejlepších odrůd. Děti také často sbíraly lesní plody.
Ačkoli byl otec velkým kuřákem, alkoholu se vyhýbal a nechodil skoro nikdy do hospody. Rodina kladla důraz na spořivost. Někdy koncem padesátých let nalezli mnoho již neplatných peněz po dávno mrtvé babičce, které schovávala v peřinách. Otec se vyznačoval značnou prchlivostí typickou u mnoha tehdejších manuálně pracujících mužů. Například když se synové tahali při vánoční nadílce o lyžařské hůlky, ve vzteku jim je přelámal. Pamětník vzpomíná na časté fyzické tresty, které oba rodiče používali vůči svým synům, kteří se prý někdy v hrůze schovávali za babiččiny sukně. Rodiče věřili do písmene učitelům a každá stížnost na děti ve škole byla příležitostí k výprasku. Neposednost u stolu trestal otec tlučením lžící po hlavě. Jednou dokonce při foukání ozdob prý zlobivého synka klepl po hlavě kleštěmi, až mu rozsekl kůži a způsobil velké krvácení.
Bydlení rodiny se především vyznačovalo prostorovým nedostatkem: Na ploše přibližně pět krát pět metrů spolu museli žít tři dospělí (manželský pár a matka otce) a tři děti. Navíc u nich často vysedával jeden soused a s otcem rád rozprávěl a byl prý u nich častěji než u sebe doma. Postele měli jenom dospělí, přičemž manželská postel byla velikosti spíše dnešního jednolůžka, navíc dost krátká. Děti musely spávat na slamnících, které snášely každý večer z půdy, a v létě tam i spaly. Kromě toho žila s rodinou v místnosti také kočka a kanáři v kleci. Koupání dětí i dospělých probíhalo jednou týdně. Babička měla v chalupě privilegované postavení, měla vyznačenou svou čtvrtinu místnosti křídou, do které ji ostatní neměli vstupovat, na sporáku měla plotnu určenou pro vlastní vaření a její snacha se jí nesměla dotýkat. Dlouhodobé ústrky ze strany tchýně jednou dokonce matku přivedly ke krátkému útěku ke své mamince.
Hygiena byla setrvalým problémem. Chalupa byla ze strany od potoka vlhká a přes zeď tak prosakovalo, že v zimě ráno bývaly na jedné zdi zmrzlé kapky vody. V domácnosti se mísil pach z vaření, nemytých těl, tavení skla pomocí měchu se žhavým uhlím a dýmem otcova kouření. Pamětník vzpomíná zejména na malou tělesnou čistotu své babičky, která trpěla blechami a on se jako malý chlapec naučil je obratně chytat. Pravým požehnáním bylo pro rodinu DDT, které jednou otec nakoupil a posypal jím postele, což blechy dokonale vyhubilo. Pamětník také vzpomíná, jak se smíšenými pocity pozoroval babičku, která chodila na malou stranu na hnojiště, přičemž tuto potřebu vykonávala, aniž by si vykasala sukni, pouze vestoje s roztaženýma nohama. I přes nízkou hygienu se ale všechny děti dožily dospělosti, ostatně ve 30. letech byla dětská úmrtnost v Čechách okolo pěti procent a strava dětí byla dostatečná. Měly vždy od krávy tolik mléka, kolik chtěly a ještě zbylo na prodej.
Kulturní vyžití rodiny zajišťovalo několik desítek knih, které shromáždil otec, vášnivý čtenář. Knihy byly většinou lidově zábavného charakteru, ale několik z nich bylo bojovně protikatolických, neboť rodina po roce 1918 přestoupila k Československé církvi, podobně jako velká část obce. Ač žili na česko-německém pomezí, vesnice byla česká a německy uměl lámaně pouze otec, který se jí přiučil během vojenské služby za první světové války. Rodina volila Národní socialisty, neboť ve vesnici významná agrární strana hájila spíše zájmy bohatších sedláků. Rodina odebírala národněsocialistické České Slovo a koncem 30. let si dokonce zakoupila rozhlasový přijímač. V rohu místnosti se nacházelo piano, na nějž ráda hrávala matka i babička, která byla varhanicí. Ačkoli otec vychodil jen šest tříd školy, často skládal různé veršovánky a občas psal i povídky. Protože neměl dostatek papíru, používal rozložené krabičky od cigaret. K cennějším předmětům patřilo několik obrazů a malovaná selská skříň na půdě. Po roce 1900 se v chalupě objevily dva nové kusy nábytku: zasklená kredenc na ukládání nádobí a otoman, na němž spávala babička. Vedle jídelního stolu byl v místnosti sklářský stůl otce. Od konce 19. století se na zdech objevily hodiny – pendlovky. Úroveň bydlení ale byla nízká. Dospělým např. nepřišlo divné zatlouct hřebík do zdi či do kredence, pokud potřebovali někam pověsit kabát.
Z důvodů nedostatku peněz neměla rodina běžné kuchyňské nože, ale pouze levnější nože příborové, které si ostřila na venkovním kamenném brusu a používala je pak jako nože kuchyňské. V domácnosti nebylo dost talířů, a rodina měla pouze talíře hluboké, které se daly využívat jak na polévku, tak na hlavní jídla. To byl ale přesto pokrok oproti 19. století, kdy horalé jídávali z jedné mísy dřevěnými lžícemi. Štědrovečerní večeře vypadala tak, že se nejprve servírovala polévka, poté následovalo hlavní jídlo, kterým nebyl kapr, ale podle německého zvyku bílá klobása stočená do spirály a opečená jako řízek. Nakonec se do mastných talířů ještě nalil kompot. Značná chudoba rodiny byla i patrná v tom, že nebyl k dispozici vánoční stromek, ale pouze si nasbírali v lese chvojí, které přidrátovali k násadě od koštěte. Vánočních ozdob měli patrně dostatek, ale z nějakého důvodu si zdobili stromek také ve staniolu zabalenými čokoládovými ozdobami, které ovšem nejedli, ale uchovávali z roku na rok.
Životní styl rodiny příliš nezměnila ani léta okupace Sudet nacistickým Německem a léta poválečná. Teprve v 50. letech, kdy děti odešly z domu, a staří manželé osaměli, začaly pronikat výraznější změny. Děti přijížděly na návštěvy na motorce nebo automobilem, chalupa dostala plechovou střechu, byl zaveden vodovod, krávu nahradili méně náročnou kozou a začali topit uhlím, což si mohli dovolit, neboť byl oběma vyměřen důchod. Od sedmdesátých let se začaly na střechách objevovat televizní antény a horské chalupy se stále více stávaly rekreačními objekty. V devadesátých letech začalo být domácí sklářství oživováno soukromými firmami a v posledních letech bylo zapsáno na světový seznam kulturního dědictví UNESCO.